Úvod 
Aktuality 

Literatura
Odkazy
Slovník

D. Jurkovič 
Galerie
Práce

Publikace
Výstavy
Životopis

Dřevěnice
Dům Orságů - Vraneckých
Maramures ( Rumunsko )
Zakopane ( Polsko )

Štíty valašských chalup
Michal Kašlík

Valašská lidová architektura náleží do veliké skupiny karpatských srubových staveb.

Celé oblasti je dán podklad pro vývin stejnými stavebními hmotami a přibližně stejnými životními podmínkami. Sledujeme-li však všeobecný vývin a tvářnost těchto lidových staveb, shledáme, že jednotlivé kmeny dosáhly ve svém konečném vývojovém období určité svéráznosti, možno říci samostatnosti.

Valašská dřevěná architektura uchovala si ve značné míře svou starobylost a vyznačuje se zřejmými rozdíly od české i slovenské lidové tvorby tohoto druhu.

Půdorysné seskupení budov valašských vesnic ukazuje samostatný vývin kmene podle přírodních podmínek (obr. 1). Na Valašsku nenalézáme ulicového seskupení budov jako na Slovensku. Poloha valašských staveb není také ovlivňována náležitostí pozemků k statkům, což podmiňuje seskupení rovinných typů vesnic, nýbrž každá stavební skupina je budována sama pro sebe (dvorcový typ). Vzniká tím veliká rozmanitost v umístění budov, která je řízena povahou stavebního místa hornatého kraje jak v údolí u potoků a cest, tak i na pasekách a krajovými stavebními zvyklostmi.

Poměrně značný počet dochovaných dřevěných staveb různého stáří a druhu dovoluje nám nahlédnouti do výtvarné práce valašského lidového stavitele – tesaře. Jeho úkolem bylo postaviti suché, pevné a podle tehdejších názorů a poměrů pohodlné obytné stavení. Krytu, jenž chránil před nepohodou, deštěm a bránil svojí strmostí přetížení sněhem, byla věnována zvláštní péče. Byly to zkušenosti a ne propočty, jež v prvé řadě valašským tesařům předpisovaly stanoviti rozměry a sílu jednotlivých architektonických částí. Nelze však všeobecně přisuzovati vliv stavebního materiálu a potřeby na vytvoření valašského stylu. Konečný stav vykazuje působení četných vlivů, jež třeba vzíti pří posudku v úvahu.

Obyvatelstvo valašské dědiny bylo v dřívějších dobách rozvrstveno na jakés kasty, dle majetkových poměrů a z nich vyplývajících práv a povinností. Byli to zemani, fojti, selská šlechta, gruntovníci, podsedníci, chalupníci s pozemky, bez pozemků, pasekáři, výměnkáři, hofeři a řemeslníci, kteří udržovali navzájem mezi sebou určitý odstup a jenž zřetelně se projevoval v odlišné výstavbě obydlí.

Srovnáme-li tvar valašských staveb dle starých fotografií a kreseb se stavbami do dnešní doby zachovanými, jeví se nám v plné míře převaha kmenové zvyklosti a cítění oproti třídní rozdílnosti i dobovosti.

Ovlivňování venkovské architektury dělo se sice ve vývojové stupnici staletí dobovými prvky, avšak detail nevyniká z daného základu. Střídmě vyřešen, vhodně umístěn nestírá původnosti, nýbrž snaží se stávající zdokonaliti.

V tomto smyslu nutno chápati vliv architektury církevní a to jak dřevěné, ovlivněné prvky lidovými i monumentální z éry gotiky, až baroka, rovněž panské a městské (fasády a střechy domů), jakož i dřevěné architektury cizí, přenesené kolonisací z jiných krajů.

Dalším, neméně důležitým činitelem ve vývoji lidového stavitelství je náležitost k vrchnostenským celkům. Vliv majitelů panství na uzavřený celek poddanského lidu i ve stavitelství byl značný (např. na Valašsku ovlivnění výstavby celého města Valašského Meziříčí a městečka Krásna pány z Žerotína v XVI. stol.), avšak nelze ani tuto skutečnost pokládati za příčinu svérázného krajového vývinu.

Valašsko patřilo v rozsahu posledních čtyř století, kdy kulturní a hospodářské vlivy nejmohutněji působily na konečnou tvářnost lidového umění, různým vrchnostem.
Ráz lidové architektury je však na celém Valašsku jednotný. Tvary valašské architektury poukazují na ustálený vývin v gotické sféře, hlavně poměrem velikosti střechy ke srubu. V čelní straně pak plocha štítu – rovnoramenného trojúhelníka k obdélníku přední stěny, dokonale vyřešená s hlediska estetického i praktického, nese povšechné znaky gotického stavitelství. Jeví se nám tedy valašská lidová architektura jako ustálený tvar staletí, v nichž celý kmen byl ještě sourodým celkem. Z toho důvodu nutno přičísti vlivy na vývin základních tvarů starší době, doplňky pak, převážnou většinou dekorativního rázu, dobám pozdějším.

Setrvávání na starých vlastních formách neobjasňuje pojem konservativnosti. Skutečnost nás přesvědčuje o síle, odolnosti, vytrvalosti myšlení a cítění prostého lidu. U něho duchovní náplň, nepodléhající přímo dobovému vlivu, zpracovává přínos podle vlastních potřeb a vytváří vlastní způsob života. Pronikání vlivu industrialisace, všeobecného zvyšování životní míry, i požadavků hospodářského vzrůstu, zasahuje velmi silně do vývojového procesu, hlavně duchovní orientace mas lidu a jeho tvorby. Vývojový postup je ale pomalý, protože nejsou zde životní podmínky k rychlému přeorientování se. A tak kmeny, vzdálené středisk kulturních setrvávaly na svých duchovních hodnotách, zušlechťovaly je a uchovávaly je až do naší doby.

Jest to středověká gotická hloubavost, jež obrací mysli k Bohu, v hluboké pokoře povznáší se k nadpozemsku, aby odtud čerpala sílu v utrpení životního boje, nouzi, úzkostech, strachu, žalosti i radosti, která byla vlastní valašskému lidu. Vnitřní povznesení člověka, jenž zasahuje do díla Božího – vzrůstu semen a zároveň pokora ve vědomí bezmocnosti – nutila valašského sedláka, aby před započetím práce klekl, žehnal půdu a vroucí modlitbou vyžádal si Božího požehnání svému dílu. Vystaviti dům – to byl teprve významný čin. Zde zrodí se a umře člověk. Neviditelná řada postav vychází z domu – každá z nich opředena vlastním dějem. Vidina těch neznámých příštích nutila stavebníka, aby uchýlil se k ochranným značkám dávné pohanské minulosti i aby vložil do nápisů na štítek tolik prosté křesťanské upřímnosti a důvěry v sílu, jež ovládá celý svět.

Štít je representativní částí budovy, její tváří a proto je mu věnována zvýšená péče. Z estetického a náznakového úsilí věnovaného této čelní straně jest zjevná vážnost v důležitém podnikání venkovského člověka – jímž je založení vlastního domu. Štít však není pouze okrasným činitelem, nýbrž je ochranným znakem. Na Valašsku v dřevěné architektuře nenalezneme budovy bez štítu. (Na Slovensku a Slovácku je však krytí staveb střechou“do kupy“ obvyklé) Tvar trojúhelníku v symbolické mluvě valašského lidu značí sílu dobra – Boha. Trojúhelník s vrcholem směřujícím dolů, značí hmotařství – sílu zla – ďábla.

Představa soustřeďuje ve vrcholu veškery složky tajemné síly a prodloužení jeho „špice“ je náznakem splynutí s nekonečným vesmírem.

Na valašských chalupách vyskytují se špice trojího druhu. Dřevěné, různě vyřezávané od prostých jednoduchých tvarů po bohatě řezaný tvar kostelní vížky. Obr. 17 – 18. Většinou je na budovách pouze jedna špice nad čelním štítem. U některých, nákladnějších staveb na obou stranách, z nichž čelní je opatřena bohatěji řezanou a větší špicí. Druhý způsob je zasazení na hrot štítu plechové korouhvičky na železné tyči nebo kombinovaný způsob, dřevěná špice končí plechovou korouhvičkou (obr. 19). Třetí zvyklost je, staviti na vrchol stříšky kameninové makovice (obr. 20) nebo skleněné baňky. Všechny způsoby nasvědčují vlivu církevní architektury a náznakům přikládán různý účinek nebo význam. Na špicích vyznačovali majetníci také své náboženství. Kříž byl znakem katolické víry, hvězdice evangelické. Kohout značí bdění, symbol ochrany.

Osobitý vztah člověka ke hmotě, jako prostředníku mezi nadpozemskou mocí a ději, vedl starověkého i středověkého člověka k tomu, aby do hmoty vryl, nebo na ni barvou nanesl přání: modlitby, obraz a tak si zajistil trvalou záštitu Boha. Tato myšlenka, přejímaná s pokolení na pokolení, zpracovaná v lidovém pojetí, nalezla nejvhodnější a nejdůstojnější umístění na vrcholu štítu, místě chráněném před povětrnostními vlivy stříškou „kozubem“. 

Kozub, zakončující střechu, vybíhá půlkruhovitým tvarem nad štít. Některé stavby této stříšky nemají. Štít na svém vrcholu je jakoby stesnut  „na pohlavek“ – „šuty“ – a kryje ho malá stříška v šířce přečnívající střechy (obr. 3). Tento způsob zakončení staveb není tak rozšířený jako první, avšak při přebudování dřevěných staveb ve zděné ovlivňuje nemalou měrou městskou architekturu. Po dekorativní stránce jsou oba způsoby shodné. Význam kozubu je u některých staveb zdůrazněn pokrytím zdobnějším šindelem, kratším, užším, na konci sříznutým do špičky. Na bednění kozubu umístěny ochranné znaky nebo nápisy. Nejjednodušší úprava omezuje se na vyrytí nebo nakreslení kružnice se 6 listy uvnitř, červenou barvou na přirozeném podkladě, je to v přeneseném významu tesařský znak. Původně to byl magický znak, obdoba muří nohy. Kruh je náznakem slunce – světla – životodárné síly – dobra. Jiné znaky jsou čtverec a obdélník, tvary základního kamene. Symbolem tím jsou označeny čtyři světové strany – velikost, síla, moudrost, která panuje ve vesmíru. Klikatá čára znamená spojení sil, jimiž je svět ovládán. Odvozena z významu trojúhelníka značí, že ve světě panuje dobro a zlo. Vlnovka značí hory doly, velikost přírody a moci jí vládnoucí. Symbolický náznak lidské nohy značí spojení člověka s hmotným světem a duchovním životem. Dokud člověk chodí – žije – myslí; od noh počíná při smrti chládnouti. Symbol moci dobra – zla, dne – noci, světla – tmy, života – smrti, toť jsou základní podněty k magickým značkám, jimiž naznačeny láska, milosrdenství, dobrota, pokora, zbožnost, víra, naděje. Z těchto náznakových motivů přechází symbolika na rostlinné tvary a barvy. Kult bílé barvy, znak duchovní čistoty, je příznačný pro lidové valašské umění. V krajích, kde nepůsobil vliv sousedních kmenů – na Rožnovsku, Meziříčsku, Vsacku, zřídky bylo používáno v lidové ornamentice černé barvy, která znamená zlo, vtělení ďábla – se vyskytujících, jejichž význam dávno upadl v zapomenutí, avšak tradičně zachovávány tvoří jeden z hlavních rysů valašské ornamentiky.

Zvyku, majícímu kořeny ve starých zkazkách pohanské a středověké křesťanské pověrčivosti, hledající ochranu a záštitu pod magickými značkami ve snaze zabrániti tak přístupu zla, lze přičítati zvyklost používati znaku I H S, přejatého z křesťanské liturgie. 

Slovný záznam na bednění kozubů, provedený rovněž červenou barvou (v málo případech s doplňky barvou černou), poučuje nás stručnými slovy, čím nákladem byl dům postaven, kdo ho stavěl, mnohde nezapomenuto i na tesaře a tovaryše, kteří pomáhali při stavbě, kdy byl postaven, často naznačen k roku den, dokončení stavby, měsíc i stáří stavebníka. Hlavním obsahem nápisů psaných písmem všeobecně užívaným v náboženském knižním tisku, švabachem, psacím i tiskacím, latinkou, byly prosby, citáty žalmů, jimiž tito prostí lidé v neomezené důvěře vkládali své dílo a osudy do ruk Všemohoucího. Starší nápisy jsou obsahově vřelejší a bohatší mladších, což nasvědčuje o ochabnutí náboženského cítění v pozdější době, jak patrno z přiložených ukázek. 

Krásno n. B. „U střelnice“ č. 155 z r. 1707
Rač mi dáti v něm zdraví a štěstí po všechna léta a po smrti život věčný: Vitam et coronam Amen.

Velké Karlovice. Dřevěný kostelík z r. 1754
Léta Páně 1754 dne 21. srpna: Rozveselil jsem se v těch věcech, které jsou pověděny mně – do domu Páně půjdeme. Žalm 121.

Nápis v museu ve Valašském Meziříčí (bez data)
Pomoc naše jest ve Jménu Hospodinovu, kterýž učinil nebe i zemi. Nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteříž stavějí jej. Nebude-li Hospodin ostříhati měst, nadarmo bdí strážný. Budiž sláva Hospodinova na věky. Rozveselujiž se Hospodin v stáncích svých. Nákladem Jana Baroše.

Jasenná č. 73 z r. 1772
Hospodin požehnaj tomuto domu, postavil sem nevím komu. Postavil. Jura Mikuláščík.

Krásno n. B, Vrbenská č. 33 z r. 1781
Léta Páně 1781 Josef Borovička s pomocí Boží sem vystavil tento krunt základu Božího (obr. 40)

Hážovice, fojtství č. 38 z r. 1791
Přední štít: Ve jménu nejsvětější a nerozdílnéj Trojice Boha, Otce, Syna i Ducha Svatého Amen. Vystavěno jest toto stavení z milosti a pomocí Pana Boha Všemohoucího a z nákladu Michala Mizery v ten čas jsoucího erbovního fojta hážovského Léta Páně 1791.
Zadní štít: ANNO DOMINI MDCCXCI. Ostříhej nás od všelikéj zlé příhody svatý Bože, svatý silný, svatý a nesmrtedlný, smiluj se nad námi o bože podle velkého milosrdenství svého a zachraňuj nás ode všeho zlého. A tak vystaveno jest toto stavení milostí a pomocí Boha všemohoucího a s nákladem Michala Mizery a s pomocí tesařů to jest majster Jan Žák, tovaryši Michal Žák, Jura Březina z Dolní Bečvy, Jan Slovák a Jura Plandor oba z vesnice Tylovic.

V. Karlovice č. 62 z r. 1792
Vyvyšovati Tě budu, Bože můj, Králi a dobrořečiti budu jménu Tvému na věky v Žalmu 144 Mistr tohoto stavení byl Jan Žák z Hažovic. Stalo se roku 1792 dne 18. Mája.

Krásno n. B. Sušilova, č. 137 z r. 1800
Tento Grunt vystavěný s pomocí Boží a s nákladem Martina Dvorského Léta Páně 1800.

Seninaka č. 7 z r. 1832
Samaritán učinil milosrdenství, čiňte i vy též podobné.

Tylovice č. 39 z r. 1838
Ve jménu nejmilejší Trojice Boží, Otce Syna i Ducha vystavěno toto stavení s pomocí Hospodina Všemohoucího a s nákladem Jana Třetiny věku a let jeho 40 v ten čas i léta Páně 1938. Josef Bradáč syn, Kantor, Josef Kabát tovaryši.

Jasenná č. 81 z r. 1849
Nákladem Pavla Macha Léta Páně 1849 nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteříž stavějí jej. Žalm CXXVII. Jiří Tureček, Pavel Řeha (obr. 42).

Bratřejov č. 48 z r. 1864
Nebude-li Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí strážný. Žalm 127. Josef Polčák.

Polanka č. 135 z r. 1866
Milost a milosrdenství Boží budiž se všemi námi až na věky Amen. S pomocí Boží vystavil dům tento M. Srba 1860.

Leskovec
Pokoj Boží, kterýmž převyšuje všeliký rozum lidský, ten rač ochrániti ode všeho neštěstí tento dům na věky Amen. 

Krásno, Jičínská č. 150
Vystavěné jest s požehnáním a pomocí Pana boha našeho a Pana Martina Marka.

Dekorativní úsilí, soustředěné k vrcholu štítu, projevuje zvýšenou snahu o samostatný účin konstruktivní výzdobou.

Základnu tvoří dva způsoby deštění štítu a to krytí deskami vedle sebe (obr. 3, 5, 6, 7, 8) – ve svislém směru (odtud název „svisla“) nebo šikmém (obr. 2, 3). 
Jednoduchého způsobu – kladení desek vedle sebe – užívá se všeobecně na zadním štítu chalupa a vedlejších budovách, chlévech, stodolách, sklepích, kůlnách (obr. 7, 9, 16).

Praktická potřeba a krasocit nespokojovaly se tímto způsobem řešení čelního štítu. Po vyschnutí desek vznikaly mezery, jimiž „zatěkalo“ a v zimě pronikal sníh na půdu. Prostorám, v nichž bylo uskladněno seno a sláma, větrání je ku prospěchu. Nad „izbú“ se však seno neuskladňovalo a aby nepronikala zima, mezery ve štítu se pečlivě zakrývaly, několikerým způsobem. Nejjednodušší způsob je přikrývání širokých mezer deskami. Vznikají tak dvě vrstvy deštění (obr. 2, 3). Při druhém způsobu překrývají se desky jednou stranou (obr. 2). Třetím způsobem zakrývání mezer děje se lištami (obr. 5). V obou směrech – kolmém i šikmém snadno zpracovatelný materiál a estetické cítění tesařského mistra dalo podnět k četným výtvarným projevům na výplních trojúhelníkové plochy štítu od jednoduchých počínaje až po krásné, bohatě zdobené deštěním, lištami, barvou a řezbou (obr. 20 – 31).

Poznámka:

Zvyk činiti záznamy nad významnými částmi budovy, je staršího data, než jak letopočty uvádějí.
Na kameném orámování dveří, zazděném nad vchodem do domu č. 104 v Krásně n. B. je vytesán nápis velkými písmeny latinky. LETHA 1592 POŽEHNEG PANE DOMU TOMUTO M...I TĚM, KTEŘÍŽ PŘEBÝVAJÍ V NĚM.
Dům, z něhož se zachoval tento nápis byl zbořen před 35 lety a stával na místě nynějšího, čelní frontou jsa obrácen do bezvýznamné uličky. Stavba byla provedena z vepřovic a pocházela z doby, kdy vrchnost (Žerotínové) podporovala výstavbu nových zděných domků na místě dřevěných, zřízením zvláštní cihelny a provedení své vůle přísným nařízením.

Výzdoba lištami sahá po bednění kozubu, ku kterému je vázána deskou s kruhovými výřezy. U průměrných staveb bývá 6 výřezů, u rozložitějších až 12, lišty se k nim připojovaly v úzkých mezerách mezi obloučky. K střednímu pásmu navazovaly se po obou stranách příčné lišty krátkými spojkami, které se stupňovitě řadily k spodnímu deštění přečnívající střechy. Desky „větrovice“ zvané, připojovaly se těsně k bednění kozubu a zakončovaly se volně u okapové lišty pod štítem barokní řezbou. 
Větrovice je úzká deska, zapuštěná šikmo do krovů, čímž zvyšuje odolnost střechy tlaku větru. V přeneseném významu nazývají někteří větrovnicí i desky na spodní straně přečnívající střechy nad štítem.

Štít na straně střechy, která se prostírá nad vchodem do obydlí se strany, je lomen a ve většině případů lomí se také perovice i větrovice. Po stranách štítu pod větrovicí, navazují se lišty na laťku, která je pokračováním široké laty s výřezy pod kozubem. I u prostých staveb, pečlivěji provedených, hrany lišt jsou sříznuty, zářezy pak končí vrubem.
Kompaktní plocha štítu je rozrušena užitkovým, symbolickým a velmi dekorativním prvkem – otvorem.

U budov se střechou a štítem větších rozměrů bývá několik otvorů, u normálních staveb z větší části jen jeden. Účelem otvoru je, aby osvětloval tmavou prostoru půdy a odváděl kouř. Staré stavby, tak jako se vyskytují doposud na Slovensku, byly bez komínů. Kouř s ohniště umístěného v izbě, unikal „sopúchem“, otvorem ve stropu, na půdu a odtud štěrbinami ve střeše, otvorem štítu do vzduchu. Vybudování komínů je známkou zvýšené bytové úrovně a úprava jich nařízením zvláštní komise v třicátých letech minulého století (pod pokutou 1 R do obecní pokladny) způsobila pronikavou změnu v uspořádání a rozdělení místností valašské chalupy. Vnější vzhled se však nemění a také otvor i sopúch zůstávají, byť jejich hlavní funkce minula. Dekorativní význam: otvoru byl však zvýšen. Tvaru jeho připisován magický účin a odtud také pochází pečlivost věnovaná jeho tvaru i umístění. Jednoduchý tvar čtverce, kruhu, obdélníka, trojúhelníka, kosočtverce vystřídává tvar srdce, kříže, kalicha, meče, holubice. Nejčastěji se však setkáváme s výřezem, jehož forma je převzata z církevní architektury. Je to kombinace čtverce s půlkruhy, prvek předkreslený půdorysným řešením centrálních staveb kostelních a velmi často užívaný v nástropní plastice románské i barokní doby. Jsou-li vedeny lišty přes otvor, tu bývají nad ním zdobně řezány. Vlivem kontrastního účinu, soustřeďuje dekorativní snaha v mnohých případech výzdobu k otvoru a na střední pásmo štítu. Jindy opět úmyslně se snižuje toto působení rozložením několika otvorů do štítu v různém uspořádání. Jiným zdobným prvkem štítu stala se dvířka, jimiž se dávalo seno na půdu. Tmavá, kontrastní plocha, zvýšující dekorační účin, byla ozdobně vyřešena. Obr. 11, 14, 32, 33.

Ornamentální výzdoba, prováděná na bílém vápenném podkladě, vystupující do popředí jako zdobný činitel u prostých staveb, omezuje se na prostor u vrcholu štítu – na kozubu, desce s kruhovými výřezy, mezerách mezi lištami a větrovicích pod přečnívajícími stranami střechy u štítu (obr. 34, 42). Bílým nátěrem je plastická výraznost částí, na něž kladen důraz, porušena, proto v ta místa soustřeďuje se úsilí ornamentální výzdoby a barevným kontrastem nedostatek odstraňuje. V nechráněné části štítu dekorativní snahy ustupující účelnosti. Svod vody je veden lištami a deskami na okapovou stříšku. Barevný nános by se v těch místech neudržel a konstruktivní výzdoba by byla příčinou rychlého rozkladu dřeva.

Charakter ornamentu i okolnost dodatečného začlenění do vyřešené výzdoby štítu lištami nasvědčují o vzniku tohoto zvyku v pozdější době. Magické značky objevují se neustále i v ornamentice. Nejsou to ornamentální prvky v pravém slova smyslu, nýbrž vědomě zařazené samostatné prvky zvláštního významu. Tím vysvětluje se nám, proč ornament na valašských chalupách není spojitý a proč jsou použity a do ploch zasazeny prvky, které z hlediska ornamentální estetiky nevyhovují cítění dokonalého plošného vyřešení.

Barevná stupnice ornamentu omezuje se na modrou, červenou a žlutou. Zelená vyskytuje se řídčeji a nejméně je užíváno černé, jejíž funkci přejímá barva tmavomodrá a hnědá (tmavá červená). Bednění kozubů není předmětem ornamentální výzdoby. Vyskytují se řídké případy vyzdobení této části štítu ornamentem, nebo jiného druhu malbou (např. kozub solaneckého fojtství). Místo bylo vyhraženo nápisům a znakům I H S. Pouze po obvodu půlkruhu bylo ohraničení vlnovkou, klikatou čárou s výplněmi, nejčastěji užívaného prvku i na lištách nebo stylisovanou větévkou s listovím s doplňky hvězdic, znaků nebo jiných prvků řídce umístěných ve volné ploše. Plochy v mezerách mezi lištami jsou vyplňovány stylisovanými květy (obr. 43). Také tu ornamentální prvky nemají snahu se spojiti v jeden celek, nýbrž každý sám o sobě tvoří výplň orámované plochy, soustřeďující se ku kozubu nebo latě s kruhovými výřezy a nevstupující hluboko do podélných polí. Mimo obvyklých symbolických prvků vyskytují se zde zvláštnosti např. hodiny, sklenice, ptáci a podobně (obr. 38). Větrovice bývají zdobeny vžitým ornam. tvarem. Výzdoba počíná u spodní zdobně vyřešené části desky. Je to pravidelně čtyřhranný tvar – stylisace květináče, z něhož vystupuje vlnovka se závitnicemi, listovím, květy, hrozny, karafiáty. Plocha doplňována neorganicky hvězdicemi tečkami kruhy a podobně. U kozubu výzdoba končí a nespojuje se s ornamentem vnitřní plochy štítu (obr. 44).

Vyvrcholení výtvarných lidových snah ve valašské architektuře uskutečňuje zpracování dřevěného stavebního materiálu způsobem jemu vlastním – řezbou (obr. 45). Ornamentální výzdoba nahražuje tento nákladný způsob výzdoby. Na stavbách, pokud jsou dochovány ve skutečnosti, nebo kresebném záznamu, okrasné řezby nesou znaky ovlivnění barokní dobou. Obloučky různé velikosti střídají se s přímočarými spoji hran, nebo kupí se ve vlnovité tvary. Kombinace řezeb nezdobí jen jednotlivé části stavby, nýbrž tvoří současně okrasné tvary prázdných kontrastních ploch, čímž celá stavba nabývá dojmu lehkosti a vzdušnosti (obr. 46).

Řezbou zdobené desky, lišty, připomínají funkci plastických částí fasády zděných staveb. Plného využití dostává se jim na representačních dřevěných budovách.

Ve vesnicích jsou to zemanství a fojtství, která na sebe upozorňují svou mohutností i uspořádáním budov. Přízemní stavby neliší se vypracováním od obydlí méně zámožných občanů, pouze rozložitost a důkladnost forem mluví o jejich nadřaženosti. Prohlédneme-li si je uvnitř, tu nalézáme v nich velmi mnoho odlišného od normálních staveb a zajímavého v užití stavebního materiálu, seskupení místností, vypracování vazeb atd. Stavby na poschodí podržují také ustálený kmenový charakter v jednotlivostech, v celku tvoří zvláštní stavební skupinu s pavlačemi (obr. 47, 48, 49). Pavlač není prvek přejatý z cizí lidové nebo kostelní architektury, nýbrž je vzat z domácího prostředí. Na svazcích bylo docilováno podezdívkou vyrovnání základny, náspa byla ohranižována zábradlím nebo deštěním (obr. 7). Tento prvek začleňuje se v témže sledu do poschoďových staveb na jedné nebo dvou stranách budovy. Čelní strana je kompaktní celek; štít nemění svůj ustálený vzhled i rozměry k základně srubu. Je stejně sestrojen a vyzdoben jako u zmíněných již prostých staveb. Řezbami na perovicích, větrovicích, lištách, sloupech, deskách a zábradlí mění se podstatně celková tvářnost čelní strany, do níž je štít zařazen jako součást a tvoří s přední stěnou a ochozem výtvarně organický celek. Vliv těchto staveb přenáší se na stavby menších rozměrů, kde mimo náznak balustrady vyskytuje se často tvar Božího oka (obr. 12, 13, 32), jenž s kombinacemi desek a řezbami zdobených lišt vytváří bohatě členěné, ladně skloubené plochy štítu.

Další vývin valašské lidové architektury nacházíme v městských dřevěných stavbách s podloubím. Dřevěné budovy ve vedlejších částech města bývaly téhož druhu, jako na vesnicích, obydlí bohatší třídy měšťanstva byla na významných ulicích a hlavně náměstích.

 

Prosté přízemní stavby s podloubím ve Frenštátě a ve Vsetíně jsou si velmi podobny (obr. 50, 51). Souvislé pásmo podloubí je rozčleňováno štíty střech. Sloupy zastupující funkci stěn, podpírají vazní trámy pod okapovou stříškou, nad níž se zvedá štít, nelišící se svou konstrukcí od štítů místních dřevěných staveb.

Rožnovské stavby umožňují nám pohled do minulosti a poskytují názor na plně rozvinutou dřevěnou městskou architekturu lidového původu (obr. 52, 53, 54). Systém podloubí, vyzdvižení stavby na poschodí, přičlenění pavlačí a vypracování veškerých jednotlivostí okrasným řezem hran na sloupech, vzpěrách a štítech, pozměňují původní tvar srubu v krásný representační stavitelský výtvor. Účin světlých a tmavých ploch, mezer, plastického rozčlenění štítu a v souladu s ním celé čelní strany, ukazuje na vyspělost, estetického cítění, smyslu pro stavební materiál a ušlechtilost forem, s niž byly lidovým stavitelem – tesařem stavby prováděny a péči, jež byla obytné budově věnována.

Při budování zděných staveb obzvláště na venkově nenalézáme těchto vnitřních pohnutek, jež pamatují nejen na vnitřní uspořádání obydlí, ale jež berou při stavbě všestranný zřetel i na vnější úpravu, okolí a umístění v přírodě.

Dnešní doba rychle mění tvářnost našich vesnic. Zkazky minulosti mizí ne tak z nutnosti, jako spíše neporozuměním pro krajové potřeby, nedostatkem estetického cítění i smyslu pro udržení rázovitosti kraje a hodnotných kulturních památek. Nevhodnými opravami, úpravami porušuje se původní ráz staveb. Nepochopení, předsudky, neznalost hodnot a poměrů, snaha přizpůsobiti se nové době, rychle dokončují zkázu rázovité a cenné lidové valašské kultury.

 
Je třeba upozorniti na tento neblahý zjev a důrazně žádati, aby cenné stavitelské památky byly uchovány ve své původní ryzosti a čistotě a aby tohoto duchovního majetku našich předků bylo pro náš současný i příští život co nejvíce využito.
 

 

www.jurkovic.cz    Dušan Jurkovič - Básník dřeva. Valašské domy, Dřevěnice, Roubenky, Sruby, Lidová architektura, Národní sloh.